Píseň o lítosti přehled

06.03.2024

Čte se to jako po másle. Nebo spíš poetičteji: plyne to jako proud řeky, kam chodíval Jakub rybařit. Na útlém prostoru ale s velkým množství jmen a postav autor zachytává několik životních mouder, zákonitostí a úkazů v mezilidských vztazích ve víře a v uvědomění.
Lítost k druhým tu znamená lásku, respekt, péči o druhé a jejich upřednostnění před sebou samým. A uvědomění se nese v duchu smíření s chodem života. Autor neodsuzuje každé lidské chování má svojí příčinu a nikdo nám nemůže zazlívat, že konáme ve vlastním zájmu. Je to knížka, která člověka zklidí a jednoduše přináší mravní ponaučení. Samozřejmě nejlepší postavou je dědeček Filip pro svojí moudrost a rozvážnost.

Jeden z prvních Fischlových románů, vydaný již v izraelském exilu v roce 1951 (česky v Sixty-Eight Publishers v roce 1982). Román vzbudil v době svého vydání velmi příznivý ohlas – zvítězil v soutěži Evropského literárního klubu. Je to jedno z prvních románových děl, které vyprofilovalo (a pro další tvorbu vydefinovalo) pro autora tak typický poetický, místy až lyrický prozaický styl.

Děj románu je vzpomínkovou retrospektivou Daniela, židovského přeživšího holocaustu (autobiografie), který se na krátký okamžik (a naposledy) navrací do své rodné obce. Při té příležitosti vzpomíná na léta svého dětství a dospívání v podmínkách malé vesnické židovské komunity v ní, na svoji rodinu a na zásadní okamžiky, které formovali jeho dětství, v předvečer pohromy holocaustu, která jej učinila jediného přeživšího z celé komunity. Vzpomínky zahrnují období zhruba od konce první světové války do období protektorátu, zachycuje příběhy jednotlivých členů židovské obce (i Danielovy rodiny), i obce samotné, jejich životní osudy, strasti, i rozličnou cestu k víře a vyrovnávání se s různými životními událostmi. Děj reflektuje i nelehké osobní Danielovo vyrovná(vá)ní se s hrůzami prožitými v období Šoa, snaze o jejich pochopení.

Každá kapitola je prodchnuta duchovní poetikou a je jakousi analogií na to, jakým způsobem a prostředky je možno vyrovnávat se s lítostí a soucitem k sobě samému i svým blízkým, jak je možno hledat (a snad i nalézat) duchovní spásu, navzdory zlu, nelidskosti a mezním situacím. Jedná se tedy o vnitřní duševní ztotožnění s těmito životními situacemi, které je nutné „uchopit“ a zpracovat v souladu se svým niterním přesvědčením o tom, co je v životě nutné a co je „správné“ v souladu s tím, aby mohl člověk žít ve cti a pravdě. Řečeno s autorem: „Lítost v nás musí zůstat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne.“ Lítost je zde tedy nahlížena jako nutná životní konstanta, prostředek, který dělá člověka člověkem – jako určitý faktor a záruka lidství a snahy o plnohodnotný život, prožitý v touze po hledání jeho krásy, ve snaze neubližovat přitom druhým a hledat své vlastní morální hodnoty. To není ničím jiným, než hledáním odpovědí na smysl lidské existence, na možnosti (a míru) odpuštění a porozumění konání druhých. Ale také o neochvějné víře v humanismus a nutnost jeho zachování, bez ohledu na dobu a jakkoliv nepříznivé okolnosti