Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499054/bmid_zahrada-QKZ-499054.jpeg
4
1714
1714
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
Šokovalo mě téma, ale zpracování je fantastické. Je to vysvětlené tak citlivě, opatrně a pochopitelně a přitom čtivě. Chápala jsem obě zúčastněné strany konfliktu a Jaroslava mi bylo i líto, což mě samotnou překvapilo.
Hezky napsaná kniha na neveselé téma.
Jedna z nejlepších od autorky, všem doporučuji.
Silna kniha, napechovana tezkymi tematy, pritom ale napsana bez prilisne depresivni tize. Pani Dvorakova pise o zavaznych tematech tak nejak prirozene a s jistou empatii, ktera ctenari zprostredkovava novy uhel pohledu a snad i jiste pochopeni. Doporucuji.
Naprosto jsem nečekala, že s hlavní postavou budu soucítit a bude mi jí líto. Ale bylo to tak, krásně a citlivě napsaný příběh. Moje první (a určitě ne poslední) kniha od autorky. 5/5*
Bomba. Věcné a pravdivé. Žiju s církví již dlouho a snadno si dovedu představit, že někdo takto dopadne. Ale přitom hlavní postavu neodsuzuji, je umění to takto napsat.
Uf uf uf.
Zivot a lide v nem umi byt fakt kruti.
Za me je tato kniha asi to nejlepsi, co jsem od autorky cetla.
Jakože fajn, civilní, atypická optika, která přitom zvládá polárně nepřevrátit role, ale přece jen mi chybí nějaké nadstavbové, netruistické sdělení.
Mé první setkání s autorkou Petrou Dvořákovou. Když jsem si knihu brala do rukou, nic jsem o ní nevěděla. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na styl psaní, ale po pár stránkách jsem se do příběhu začetla a šlo to jako po másle.
Zprvu se může zdát, že se jedná o prachobyčejný příběh.. nenechte se zmást. Krátký příběh Jaroslava je plný strastní, smutku, zoufalství a smůly. Ten chlap to neměl a nemá v životě jednoduché. Může si za to do jisté míry sám nebo má prostě fakt jen obrovskou smůlu?
Asi v 1/3 knihy přišel moment, kdy jsem se u čtení začala nudit, tuhle chvilku jsem překonala a pak už se příběh četl zase hezky.
Kniha mě ani nepřekvapila, ani nezklamala. Věřím, že autorka má na svědomí další knihy, které na mě čekají a které si užiju více.
Petra Dvořáková umí opravdu tnout do živého. V knize je hned několik tíživých témat. Církev, ostatně tak jako každá organizace, pouze zneužívá důvěřivosti lidí. Bylo zde krásně popsáno, jací tito lidé ve skutečnosti jsou. Víru musí najít každý sám v sobě. Všeobecně nemám příliš velkou důvěru v kněží, protože celibát považuj za něco nepřirozeného, což se ve velké míře projevuje jejich určitou deviací. To procento takto postižených kněží, bude podle mě obrovské. Ačkoliv byl Jaroslav obviněn neprávem, určitě není bez viny. Na konci jsem měla slzy v očích. Příběh mi nebyl lhostejný a za to vděčím paní autorce, kterou tímto prohlašuji za naší nejlepší spisovatelku. Audiokniha je také velice vydařená a načetl ji pan Ondřej Novák.
Autorka se ve čtenáři snaží vyvolat otázky ohledně morálního postavení hlavního hrdiny a zanechala otevřený konec, který nás nabádá k zamyšlení nad tím, zda je hlavní postava spíše obětí či viníkem... Osobně vnímám, že by kniha mohla lépe prozkoumat různé aspekty zmiňované problematiky - ale to bych pravděpodobně měla zvolit jiný typ literatury.
(SPOILER)
Autorčiny knihy jsem si moc oblíbila, stejně jako jiné jsem Zahradu přečetla jedním dechem. Musím říct, že první část knihy mně mluvila z duše, To rozčarování hlavního hrdiny z církve, kam lidé přijdou, vyzpovídají se a mohou hřešit dál a klidně ještě víc, pomlouvají se mezi sebou, nejsou schopni pochopit nějakou odlišnost, chodí do kostela jen z nutnosti, Jindřichovo a biskupovo nucení a naléhání, že nemůže jen tak z církve odejít, že všechno dělá špatně.
Přesto, že mi hlavní hrdina byl sympatický, nějak jsem cítila, že ani s ním není všechno v pohodě, život se sním nemazlil a měl v sobě ukryté nějaké démony. Po provalení se s démony pere statečně, avšak lidi okolo ho odsuzují, nikdo ho nedokáže pochopit, pomoci mu. Autorka zde opět mistrně vystihla vnitřní svět postavy i uvažování okolí.
Už od začátku knihy bylo cítit, že je tam něco špatně. Kniha je o sebepoznání, vnitřních démonech a nepochopení. Oceňovala jsem to vlastní sebeodsouzení a snahu o sebenápravu - a díky tomu se následně s hlavní postavou i trápila, když byl ostatními odsuzován _vlastně neprávem_. Zpětně se mi zdá až neuvěřitelné, že jsem dokázala s takovým člověkem soucítit a litovat za úděl, který mu byl do vínku vložen, už jen to značí, jak dobře je kniha napsána.
Téma je neotřelé, ale neřekla bych, že ho autorka správně uchopila. Hlavnímu hrdinovi jsem nerozuměla a rozhodně mi nebyl sympatický. Celkově se mi nelíbílo, že se jeho sexuální orientace zlehčuje. To, že doteď nikomu neublížil, není zárukou, že se tomu tak nestane v budoucnosti. Sexuální pud je velmi silný a skoro nikdo ho nedokáže ovládat. Léčba u psychologa a sexuologa mi v tomto případě přijde nezbytná. Rozhodně bych tedy nechtěla mít pána za souseda, zvláště pokud bych měla 2 malé děti. To, že zatím nikomu nic neudělal, by mě asi neuklidnilo.
Když jsem se pustila do čtení této knížky, vůbec jsem netušila, o čem je. Sáhla jsem po ní hlavně kvůli autorce, protože Petra Dvořáková je sázka na jistotu a její knihy mám moc ráda.
Námět kněze, který opustil kněžskou službu a chce začít nový život, mi přišel zajímavý, ale pak jsem se začala trochu nudit. Do okamžiku, než autorka odhalila pravý námět knihy. Slovy hlavního hrdiny autorka velmi citlivě, uvěřitelně a lidsky popisuje, čím si takový člověk kvůli svému "údělu" prochází, jeho pocity beznaděje a nepochopení a pohrdání ze strany společnosti.
Tahle knížka je sice tenká, ale téma hutné a k zamyšlení.
Kniha vypráví příběh o muži, který dostal dům po babičce a dědovi. V tomto domě a ještě více na jeho zahradě se odehrávalo dětství hlavního hrdiny. Po x letech se vrací zpět a nechává za sebou svůj dosavadní život.
Toto jeho rozhodnutí se zdálo jako to nejlepší co mohl udělat, jenže co vše objeví v něm samém zahrada a tento dům? Jaké pocity probudí sousedovic děti a nevinné hry?
Musím říct, že tento příběh se mě dotkl mnohem více než třeba kniha Vrány.
Moc se mi zde líbil pohled onoho muže jak pomalu odhaluje své vnitřní démony a jak moc se jim snaží bránit. Jak sám si uvědomuje, že je něco špatně.
Svět nám ukazuje predátory jen z jednoho úhlu pohledu a to toho nejhoršího, ale to že vlastně muže být takový i náš soused, který s tím celý život bojuje a my o tom nemáme ani páru, to nám nikdo nepoví.
Kniha se mi nečetla lehce, ale moc se mi líbilo jakým stylem byla zpracována, že se z hlavního hrdiny nestal záporák.
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Po přečtení dvou knih od Dvořákové bych byla neměla čekat pozitivně naladěnou knihu... Světy jsou různé. Svět naplněný radostí, jiný pak bolestí. Je jasné, do kterého světa nás zavádí Dvořáková, resp. její Zahrada. Přitom právě zahrada v člověku budí pocity radosti, potěšení či dokonce euforie (u mé tchýně :). Tady alespoň přináší úlevu a možná i naději. Nebo taky způsob, jak druhému ublížit. Dvořáková vystavěla svůj sociopsychologický projekt na jednom z nejtěžších tabu katolické církve. Oprávněně tabu, chce se říct, protože jeho podstata budí všeobecný odpor a znechucení. Jenže bez diskuze a obeznamováním se s takovými tématy nelze čekat ani ozdravení společnosti, ani dosažení sebekontroly jedinců, kterých se bezprostředně týkají. Pouze jejich odsouzení. Dvořáková přitom nestaví tyto dvě strany na zcela opačné póly, kam se obvykle člověk coby vnější pozorovatel postaví. Nahlíží hluboko do duše dotčených jedinců, a co tam nachází, se nemusí lidem s jednoznačným postojem líbit. Na to potřeba říct, že člověk si svůj život nevybírá, stejně jako kvality, které dostane do vínku. Nehovořím o ospravedlnění, znechucení je zcela na místě, ale o zamyšlení. Že se může jednat o případy, kdy pomoc potřebuje nejen jedna strana, ale obě. Bezesporu zajímavá kniha.