keny komentáře u knih

Na začátku jsem si myslela, že to vzdám, že tu bezvýchodnost a tragičnost nedám.
Ale kniha je tak hezky psaná, že se chcete o rodině Barbory dozvědět víc a nutí Vás to číst. Bojíte se, že když náhodou přijde něco pozitivního, příjemného, určitè to dlouho nevydrží. Modlíte se za hlavní hrdiny, strachujete se o ně,víte sice, že to nemůže dopadnout, ale co kdyby....Dám si chvíli pauzu a pak zkusím druhý díl

39 07.02.2023

Budeš mi chybět Leni. A chci se tam na tu Aljašku za Tebou jet podívat. Těšila jsem se na chvíle, kdy si zalezu pod peřinu a budu v duchu tam, v té zimě a tmě. Někdy toho všeho bylo tak moc, nedávala jsem ty emoce a i když jsem chtěla číst dál a vědět, jak to bude pokračovat, musela jsem přestat, rozdávat to a počkat do druhého dne, kdy budu mít zas sílu číst dál. A děkuji Ti Matthew, že jsi tam s Leni byl...od prvního okamžiku až...Někdy jsem i ráda za ne úplně americké happyendy, ale tady děkuji, že to dopadlo, jak to dopadlo. A už vím, jak to vypadá, když slzy kanou proudem...

27 01.10.2023

Krásné,poklidné, pomalu plynoucí...prostě zase ten japonský styl vyprávění, který mám tak ráda. S každým příběhem napětí, jak setkání dopadne, co se změní, když se vlastně nic změnit nemůže. Bytostně vnímáte tu atmosféru kavárny, cítíte ten příjemný chládek a přítmí, které tam panuje a hlavně - ta káva. Připravte si jí ke čtení, protože jestli máte kávu rádi, tak při čtení knihy na ní určitě budete mít často chuť. Vše se zvláštně tajemně zamotává, aby se pak zase propojilo a vyplynulo tak jak má. Dojemné, k zamyšlení a dlouho ve vás zůstává pocit smutku, nostalgie, ale přitom i pocit vnitřního smíření.

24 02.07.2019

Přečteno jedním dechem. Šílené líčení životních podmínek v Indii. Jak takto můžou žít někde lidé ve 21.století? Jak se tam takto můžou chovat k ženám, dětem...Skvělé je propojení, jak jedny vlasy dají, další zpracují, třetí potřebuje. Škoda, že ten nejpotřebnější z toho nemá nic, pouze naději...A tady u těchto knih vlastně zjistíme, jak se máme úžasně a v jakém pohádkovém prostředí žijeme oproti několika miliardám lidí na jiných koncích světa, kteří takové štěstí neměli...

23 29.07.2019

Krásné, dojemné, obohacujici, teskné, a všude je láska....až za hrob. Četla jsem pomalu, dávkovala si, opisovala citace, čerpala terapii, dodávala si naději...a děkovala

22 02.06.2023

Celou dobu jsem musela myslet na to, že by se kniha spíše měla jmenovat kde zpívají Racci, protože ti jsou v knize mnohokrát zmiňovani na rozdíl od raků...Jimavy, dojemný, silný příběh, kdy v druhé polovině jsem si musela dávat přestávky, abych to emočné zvládla.

22 06.12.2022

Od Soukupové bych přečetla snad všechno. Vyhovuje mi její styl. Knížkou vždy žiji. Už se těším z práce domů, jak se ponořím do příběhu a žiju s hrdiny jejich životy. Vždy je v knize nějaká postava, která jako by z oka vypadla nějakému členu mé rodiny. A proto je pokaždé prožitek ze čtení umocněn ještě osobní zkušeností. Moc jsem přála Veronice, aby našla řešení dobré pro všechny, aby se neobětovala pro někoho, kdo se podle toho nechová na úkor těch, kteří ji opravdu potřebují. Bála jsem se o její manželství...Konec vzal rychlý spád a já děkuji za pár příjemných dní s těmi, kteří se na chvíli stali mými společníky...

21 09.01.2023

To je ta nejsilnější kniha, jakou jsem kdy četla. Na začátku jsem ji chtěla odložit, trochu jsem se v ní ztrácela, moc slov, moc stran, moc informací, moc postav. Ale pak...pak se to najednou zlomilo. A já byla součástí toho malého života. Sice jsem někdy musela přestávat číst, protože už toho bylo tak moc, a toho zla tolik a já už jsem na to neměla, ale pak jsem se zase vrátila, ono zas přišlo pár pohlazení,naděje,... i když tam pořád vzadu někde bylo to, že ono to určitě nedopadne. A když se stalo to s W. tak mě to tak vzalo, jako by to byl někdo mě blízký. A chvílemi jsem ani nemohla dýchat, a na konci už se zalykala a věděla, že...to prostě k tomu nevyhnutelnému směřuje.
Když jsem byla asi v polovině knihy a odjížděla na víkend a věděla jsem, že knihu nechávám doma, bytostně se mi stýskalo po Judeovi. A poslední dny už jsem nežila ničím jiným a na nic jiného nemohla myslet. Ještě nikdy jsem o knize nevyprávěla tolika lidem. Oni všichni se mnou zůstanou ještě dlouho, myslím, že napořád. Oni už jsou mojí součástí.

20 06.12.2018

Já mám tento styl psaní ráda. To je prostě Japonsko, vše je pomalé, jakoby neosobní. I když je to pro nás někdy hodně vzdálené, jiná mentalita, seznamování probíhá odlišně, vztahy mezi lidmi se rozvíjí pomalu, opatrně, určitá rezervovanost přetrvává, hranice mezi mužským a ženským světem je velká. Udivovalo mě, že i po dlouhé době vztahu si Cukiko se Senseiem vykají, ale pak jsem si připustila, že já to tak mám také ráda, něco mě na tom fascinuje, a naopak mi to přijde vzrušující, když si dva lidé vykají. i když spolu něco prožili,,, ale tady vykala jen Cukiko a Sensei jí tykal, což ukazuje na Japonskou odlišnost, roli a postavení ženy a úctu ke starším. Prostě od japonské literatury nemůžeme čekat nic jiného, je tam haiku, je tam jídlo, je tam příroda, je tam absence vřelých citů...A mě ta zvláštní melancholie baví.

18 18.05.2020

Kniha, kterou jsem přesně teď potřebovala. Moc nepřemýšlet, jen si to užívat. Těšit se, že až přijdu domů, bude tam Aleš a zase spolu odjižem další rok jeho života. Pěkně to plynulo, jako by Vám kamarád u vína vyprávěl, co je zase u něj nového a jak jde život....

17 01.04.2022

Mám moc ráda Japonsko a ráda se o něm dozvídám nové věci. Teď poprvé jsem si přečetla něco od někoho, kdo není rodilý Japonec a navíc je to Češka. Ze spousty postřehů a zkušeností jsem byla prekvapena. Třeba celkově zážitek s porodnici nebo příprava na jednoduchou práci v obchodě, vztah japonských můžu k ženám, žebříček hodnot, pracovní nasazení v zaměstnání....Jsem moc ráda za tyto postřehy a až se snad někdy podívám do mého vysněného Japonska, těším se na setkání s realitou. I když jak autorka píše, už např.Tokio není to, co bylo ještě před deseti patnácti lety, stává se, tak jak spousta jiných metropolí, kosmopolitnim, už se nemůžu dočkat, až ho uvidím na vlastní oci

16 30.07.2020

No tak to je hodně velká oddechovka, jednoduchý komerční popis všednodenního života žen od vedle...to jsem si říkala po 50ti stránkách. A na konci jsem ty kámošky nechtěla pustit. Proč mi to děláte, za kým já teď půjdu až mi bude smutno? Přesně se mi tento román hodil do mé sentimentální bolestínské nálady. Ty holky tu byly, když jsem došla z práce, chtěla s nima sdílet jejich normální starosti, řešit problémy s chlapem, dětmi, okolím, v práci...Sice tam není žádné poselství, nic nového se tam nedozvíte, ničím Vás to neobohatí...ale někdy je prostě nálada si jen nechat mozek zaměstnat něčím nenáročným, co Vás psychicky nerozseká a spíš přenese přes chmurné myšlenky...

15 12.03.2024

Ve chvíli, kdy jsem pochopila, kdo knihu vypráví, mi bylo tak zvláštně teskno a rozbrecela jsem se. Jedna z nejsilnějších a nejemotivnějších knih, které jsem kdy četla. Buďme šťastní za své přátele, kamarády z dětství, kteří jsou stále s námi

15 01.10.2023

Příjemné pokračování předchozí knihy Nez vystydne káva...To, co jsem očekávala, jsem našla. Jednou za čas potřebuji přepnout z detektivek, psychologických thrillerů a vlastně i z toho všeho bláznivého okolo mě, na to poklidné japonské plynuti...

15 12.11.2020

Jak já tu knížku milovala...Měla jsem půjčené staré vydání, svázané z výstřižků, které vycházely v časopise. Pořád dokola jsme si jí se sestřenicí půjčovaly...Všechny příběhy jsem s hochy prožívala a chtěla to zažít také. Úžasný idylický svět přátelství. Moje dětství, vzpomínky, to je sentiment...

15 19.05.2020

Tak mi tak nějak přišlo, že tady autorka napsala můj příběh. Taky tahám knihy všude s sebou, i na honu v lese, kde jsem jednou byla s manželem, jsem jí měla...A z některých večírků a oslav mám také obavy, že se budu nudit a bude to ztracený čas, že bych ho lépe využila doma, s knížkou. Takže za mě super, výborné vystižení povahy introverta a taková příručka pro lidi z našeho blízkého okolí, kteří někdy nerozumí a nechápou nás.

15 23.03.2020

Moje prví kniha, kterou jsem poslouchala jako audio. Každý den jsem se těšila na cestu autem z práce, kdy si poslechnu další kapitolu. Trochu jsem se na začátku ztrácela ve jménech a postavách, tím že jsem se nemohla vrátit třeba na předchozí stránku tak jak u klasické tištěné knihy. Jinak autorka nezklamala, to, co jsem od knihy očekávala, jsem našla. Čtivé, rychle plynoucí. Sympatická Běla, Svatopluk na ranu - i když znám pár podobných, kterým se po změně režimu zhroutil svět a stali se z nich zatrpklí morousové. A navíc ty dvě rány - Blanka a Eva, kdo by nebyl naštvaný na život...Moc jsem fandila Bohdaně, aby se měla v životě dobře a byla šťastná, když ten její začátek pobytu na tomto světě byl tak nemilosrdný.

15 04.12.2019

Moje nejoblíbenější kniha od Murakami. Zpočátku jsem měla problém se do knihy začíst a přiznám, že mě to nebavilo. Chtěla jsem skončit, trápila jsem se. Ale pořád jsem si říkala - je to Murakami, tvůj oblíbenec, ještě to zkus...A jak já jsem ráda, že jsem se hecla - asi po 100 stranách mě to tak chytilo a byla jsem nadšená, totálně polapená.

14 05.06.2020

Tak je dočteno...konečně zase jednou kniha, na kterou jsem se celý den těšila v práci - až přijdu domů, uvařím hrnek čaje, zapálím svíčku, kocour vedle mě a ocitneme se v Japonsku. Příběh se četl velmi svižně. Prolínání časových rovin bylo zajímavé, chvílemi jsem přemýšlela, jak se to vlastně všechno propojuje a pak jsem to přestala řešit a jen se nechala unášet.

13 30.09.2019

To se píše opravdu 21.století? Přišlo mi, jako bych se ocitla spíš v době předlistopadové. Kniha je to víceméně melancholická, ale přitom tak nějak hladící. Spíš jen tak naznačuje, poodkrývá, a zároveň navozuje takové příjemné smutno

12 15.02.2024